Recenze: Saljut 7 (2017)

Na tom filmu je v první řadě zvolený název. Přitom by stačilo, aby se nejmenovalo podle skutečné vesmírné stanice a nesnažil se tvářit jako film stojící na skutečných událostech souvisejících s rizikem, že se Saljut 7 zřítí nekontrolovatelně na Zemi a trefí obydlenou oblast.
Takhle je to taková klukovská fantazie tvůrců, kteří viděli Apollo 13, Gravitaci, Marťana a pak si vzpomněli, že ještě před třiceti lety měli Sověti vesmírný program.
Z Apolla se inspirovali odkazem na skutečnou událost, z Gravitace si vzali technické zpracování no a od Marťana čerpali všechny ty fantaskní nápady, který vyvrcholily (spoiler alert) požárem na palubě Saljutu a útěkem do otevřeného vesmíru.
V Howardově Apollu 13 se v první části seznamujeme nejen s hlavními postavami, ale i dobou a souvislostmi kolem celého programu Apollo, tady si to odbydeme jednou konverzačkou ve skafandrech a driftem v Žigulíku. A zatímco v Apollu je vrcholem úvodní části start 3000 tun těžkého monstra, tady je to jen krátký záběr na Sojuz mířící do kosmu a pak už jdeme hopem skokem na stanici. Posádka se v kritických momentech zásadně rozhoduje svojí tvrdou hlavou a absolutně nerespektuje rozkazy a rady z řídícího střediska, protože ví všechno nejlíp. Prostě rusáci. A na samotný závěr přichází, místo triumfálního návratu na Zem, scéna ruského kosmonauta opravujícícho kosmickou stanici kladivem. Čiže něco podobného, co jsme viděli v Armageddonu, kde to ale byla parodie a tady je to myšleno smrtelně vážně.
Jako hezky se na to koukám, i když do vizuálních kvalit Gravitace to má daleko, ale člověk v tom nesmí hledat historická fakta, na základě kterých měl vzniknout scénář. Takže škoda. Snad příště.